Finance pro teenagery

Copak můžeme něčeho dosáhnout, když si budeme dokola opakovat, že jsme neschopní? Jistě že ne. A když ničeho nedosáhneme, tak si budeme říkat co? Že jsme neschopní. Točíme se dokola v začarovaném kruhu!

JAK JSME SE DO NĚJ DOSTALI aneb KDE SE TO V NÁS VZALO?

Pokud nás rodiče často kárali, učitelé na nás hledali jen chyby, děti se nám posmívaly, málokdo nás pochválil, potom si s sebou do života neseme názor, že jsme špatní, neschopní a méněcenní. A pokud navíc ještě žijeme v prostředí, kde se nenosí myslet si o sobě, že jsme dobří, kde se říká, že samochvála smrdí, bojíme se, abychom nebyli označeni za nafoukance. Důsledkem je nízké sebehodnocení, nedůvěra v sebe sama.

JAK MALÁ SEBEDŮVĚRA ŠKODÍ?

Hledáme chybu u sebe

Pokud máme nízkou sebedůvěru, máme tendence hledat vinu vždy u sebe a trestat se. Ztratíme klíče, spálíme oběd, nestihneme včas odevzdat projekt nebo třeba jen zapomeneme zhasnout – tohle se přece stává každému –, ale když si nevěříme, začneme si hned nadávat, jak jsme pitomí a neschopní. Říkáme si samé ošklivé věci. A když si je často opakujeme, taky jim pak věříme, a svoji už tak dost malou víru v sebe sama ještě víc oslabujeme.

Vyhýbáme se problémům

Protože pochybujeme o tom, že některé situace zvládneme, bráníme se tím, že se jim prostě vyhneme. Nechceme zažít pocit prohry, ponížení, odmítnutí, výsměchu, neumíme se vyrovnat s kritikou. Proto pracovní schůzku přeložíme na jindy a v den, kdy máme přednést referát, se vymluvíme na nemoc. Jenže tím, že se problémům vyhýbáme a odsouváme je na jindy, se nám jen hromadí. Potom jsme ve stresu z toho, co všechno strašného nás ještě čeká a co jsme nezvládli. Trápí nás výčitky svědomí, že jsme úkol neudělali, a máme pocit viny.

Víc pracujeme, ale spokojení se sebou nejsme

Nejistota může vést k perfekcionismu a nadměrné pracovitosti. Máme totiž pocit, že pokud nebudeme dokonalí a nebudeme pracovat naplno, nikdo nás neocení. Bereme si ale vedlejší, podružné úkoly a zbytečně lpíme na drobnostech, na které si troufáme, takže sice pracujeme naplno, ale nijak své schopnosti nerozvíjíme a pocit uspokojení se nedostavuje. Jsme jen vyčerpaní a unavení.

Shazujeme své výsledky

Pokud dokonce už i my sami musíme připustit, že se nám něco podařilo, hned to shazujeme tím, že to byla jen náhoda, že se o to zasloužil někdo jiný, zkrátka že bychom to jinak sami rozhodně nedokázali.

Neumíme se bavit s lidmi

Ve vztazích s lidmi se stále sledujeme, hlídáme své chování a jednání lidí vůči nám, nedokážeme se uvolnit, bojíme se projevit své pocity, někomu něco odmítnout a vůbec říct svůj názor. Co kdyby ostatní usoudili, že nejsme chytří, zábavní a hodní jejich zájmu? Neumíme unést, když si z nás někdo dělá legraci. Neustojíme, když nás někdo odmítne. Bereme to jako životní prohry.
 

JAK TO ŘEŠIT?

Lichotky nepomůžou

My sami se vidíme černými brýlemi. Lidé zvenku nás ale třeba vidí úplně jinak. Pro vašeho partnera můžete být krásná, chytrá, šikovná kuchařka, v práci si o vás myslí, že máte nápady a jste výkonná, kamarádka by o vás řekla, že jste hodná, umíte pomoct a jste v životě úspěšná, a sousedka vám třeba závidí, že dobře vypadáte a máte skvělou práci. Jenže tomu vy prostě nevěříte, ani kdyby vás denně všichni chválili, říkali vám, jak vás mají rádi, a na potkání vám lichotili. Vaše negativní představy o sobě jsou daleko hlubší a pozitivní hodnocení od jiných vám příliš nepomůže. Naopak je ještě můžete podezírat z neupřímnosti, určitě to říkají jen tak.

Pryč se sebekritikou

Naše sebekritické myšlenky jsou založeny jen na našem pohledu a pocitech, jsou zkreslené a nemusejí mít vůbec nic společného s realitou. Jenže to my nevidíme a prostě jim věříme. Přicházejí naprosto automaticky a nepřemýšlíme o nich. Prostě jsou. Jak se jich zbavit? Myšlenky je potřeba rozebrat až na kost a odhalit zákonitost jejich fungování. Věnujte pozornost tomu, v jakých situacích vás ony myšlenky napadají. Vzpomeňte si, za jakých okolností se to stalo. Jak si nadáváte a jak se při tom cítíte? Všechno si to pěkně zapište. Už to, že něco zaznamenáte na papír, způsobí, že se od toho trochu odpoutáte, vypíšete se ze svého problému. Pak přijde fáze pitvání. Nejdřív to asi nepůjde lehce. Bude to bolet a získat objektivnější pohled vám možná bude chvíli trvat. Ale zkuste se na situaci podívat znovu a odpovězte si na následující otázky. Proč jste měla tendenci si o sobě myslet to, co jste si myslela? Jaká fakta jsou pro a co je proti vašim tvrzením? Nesoustředíte se náhodou jen na své špatné stránky? Jak byste se v podobné situaci mohla zachovat jinak? Jak jinak by daná situace mohla dopadnout? Zkuste se na situace dívat očima někoho jiného. Pokud si chování jiných lidí neumíte představit, přistupujte k tomu jako vědec, který zkoumá problém. To vám navíc pomůže se zklidnit. Časem se nenecháte svými emocemi tolik pohlcovat, svoje škodlivé myšlenky dokážete identifikovat hned, jak se objeví, a budete je umět nezúčastněně uchopit a zpracovat. 

Po tomto rozboru se opět podívejte na svůj první zápis a uvědomte si, jak moc teď věříte svému původnímu přesvědčení, že jste totálně selhala, všechno zkazila a nikdy to nebudete moct zvládnout. Už tolik ne, že? 

Nikdo není dokonalý

Vážně, nikdo není dokonalý – takže ani vy nemůžete a nemusíte (!) být. Každý je ale v něčem dobrý – vy taky můžete být. Každý z nás něco umí, v něčem vyniká. Vy taky! Sepište si seznam svých pozitivních vlastností a dovedností. Nedávejte si laťku příliš vysoko, v běžném životě nejde o olympijská vítězství. Napište i to, co se vám podaří jen občas, co neumíte na 100 %, z čeho máte radost jen vy sama… Co se vám kdy povedlo, jaké problémy jste překonala, co jste se naučila, čeho si na vás lidé váží? Zamyslete se, jak by vás asi popsal někdo, kdo vás má rád. Určitě máte nějaké pozitivní stránky. Umíte vařit polévky, domluvíte se anglicky, dobře se staráte o psa, dokážete vždycky vyslechnout sestru a poradit jí, umíte přiznat svou chybu, výborně řídíte auto, máte pěkné vlasy, pěstujete krásné květiny, zvládnete vyřizovat obchodní korespondenci na počítači, máte hudební sluch, lidé vás rádi zvou na návštěvy, protože je umíte pobavit… Když vám to moc nepůjde, napište si třeba i to, které špatné vlastnosti nemáte. To je přece taky pozitivní. Vidíte, co toho je! Kdykoli bude vaše sebevědomí zase klesat, podívejte se do svého seznamu.

Postavte se problémům

Když si připustíte, že nikdo není dokonalý a že vy rozhodně nemusíte být ve všem nejlepší, neměla byste se už tolik bát těch úkolů a situací, které odsouváte. Není lepší se problémům postavit, pustit se do obávaných úkolů s reálnějším očekáváním a prostě čekat, jak to dopadne? I když je nezvládnete na jedničku (a kdo ano?), aspoň se jich zbavíte a nebudou vás už dál strašit. To, že je překonáte, je přece vítězství a důkaz o tom, že jste dobrá.

Veďte si pozitivní deník

Opakování je základ učení. Je třeba si pořád připomínat, že umíte být v něčem dobrá a máte důvod se cítit se sebou spokojená. Ale nelze jen si papouškovat pozitivní věty, je potřeba je spojit s realitou. Pořiďte si malý deníček a do něj si zaznamenávejte všechno pozitivní, co se vám stalo, povedlo, z čeho jste měla radost. Zkuste každý den pořídit aspoň tři zápisky, ke kterým připojíte i pocity, jaké ve vás daná situace zanechala. Přijde vám to náročné? Myslíte, že nic pozitivního nenajdete? A co třeba to, že vám soused pochválil nový účes? Že vás kolega, nebo dokonce šéf ocenil? Že vás kamarádka poprosila o radu, protože na váš úsudek se může vždycky spolehnout? Že jste si koupila knížku, kterou jste dlouho sháněla? Že jste turistům na ulici dokázala správně popsat cestu a oni vám moc děkovali? Pozitivní myšlenky nezačnou naskakovat automaticky. Proto je třeba si vést zápisky delší dobu, několik týdnů. Až pak se naučíte všímat si i těch hezčích věcí. Uvidíte černé na bílém, že jste skutečně v něčem šikovná, ostatními lidmi ceněná a dokážete se radovat i z maličkostí.